Adelaide: rodinné okénko č. 4 - každodenní život

Prvních 14 dní, kdy je tu Wheb pracovně, tu máme s dětma ve znamení každodenního života, skoro jako doma. Jen bez školky, kroužků, kamarádů a spousty aktivit. Takže si tu vlastně připadám jako žena v domácnosti, nebo tak nějak si to představuju, že to funguje. Zajišťujeme provoz - nákupy, praní, vaření, uklízení - píšeme pohledy a psaní domů, plánujeme další cestu a zařizujeme vše, co je potřeba.

Některé aktivity jsou i pro nás (viz morning tea, víkendy či párty u Tracy), ale většinou se s Whebem potkáme až večer doma či na hřišti. No prostě normální pracovní týden. Holt by tu Wheb potřeboval pracovní ještě daší týden, takto to musí chudák stihnout vše rychleji (než mu Tracy odjede a jemu skončí stáž), takže žádná dovolená, než bude dovolená :-)

A co jsme to všechno s dětma v Adelaide stihli?

Hned první týden jsme museli do ZOO. To byli totiž nejbližší klokani, které jsem Vendulce mohla nabídnout. A celá ZOO se nám moc líbila, kdybychom tu byli dýl, tak si určitě koupíme permanentku. Byli jsme taky několikrát ve městě - na Central Marketu, na fontánách u Victoria Square, na čuníkách na nákupní tepně Rundle Mall, na poště, v kostele - a pak na hřišti, na jiným hřišti, na dalším hřišti ... Zkrátka hřiště máme zmáknutý fakt dobře. Taky jsme pokoupili co je třeba, pořádné klobouky v Salvation Army, místní opalovací krém v lékárně, piva na párty v alkoholovým obchodě (v normálním supermarketu je totiž neseženete), pohledy v tourist shopu. No nákupy a hřiště, cím se tu bavíme zejména.

Nejlepší hřiště je asi to Helikoptérový. Dost krutý je i to u Aquatic Centra a super je to nejbližší, u místní Primary school, zejména proto, že když tam jdete odpoledne, tak tam jsou ještě děti. A to má Venda radost, páč ač si s nima nerozumí, tak to je aspoň nějaká interakce s okolím.Níže nějaká ta komunikace...

1/ Venda poté, co ji 5 minut chlapeček vysvětloval, jak má dělat tunely v hradu z písku:
"Hmm, to je těžký, když já mluvím jen anglicky a ty česky"


2/ Venda: "Jak se jmenuješ?"
Dítě: eee?
Venda: "Jak se jmenuješ?"
Dítě: eee?
Venda: "Jak se jmenuješ?"
Dítě: eee?
Venda: Mami já jsem se ji už 3x ptala, jak se jmenuje a ona mi to nechce říct ...

Ale ať to nevypadá, že ji pomlouvám. Pěkně anglicky zdraví a děkuje, čímž samozřejmě všechny mile překvapí. A dětí se nebojí, ani dospělých, klidně za někým přijde a začne mu česky něco vykládat, ani ji to nepřijde moc divný. A Tracyna vnučka Kiera, co má asi 10 let, tu si Venda vyloženě oblíbila. Když jsme s ní, tak se s ní furt vodí za ruku, nehne se od ní a na párty spolu holky vydržely několik hodin a zvládly aj hru na schovku :-)

Adelaide: rodinné okénko č. 3 - ubytování

Ubytování v Adelaide jsme měli zařízené samozřejmě už z ČR. Whebovi nabídli z Univerzity nějaký spřátelený "hotel", resp. možnost bydlení v komplexu s mnoha byty. 2 pokoje, blízko do školy a cena rozumná. Ovšem non stop recepce, žádná wifi a žádná zahrádka, to mě moc neuchvátilo. Tak jsem si dala za cíl, někdy v listopadu, najít ubytování, které bude stát podobně a bude nám víc vyhovovat.

Hledali jsme ubytování, které by stálo stejně nebo méně než to, co Whebovi nabídla škola. Wheb chtěl wifi, já kuchyň a líbil by se mi mikrodvorek na kočárek. Leč nabídka se v okolí univerzity nějak filtrem na cenu tenčila.


Nejlepší nabídky jsem měla ze serveru AirBnB. Využívala jsem ho poprvé, ale Klárka i Milda přes to taky hledají ubytko, tak jsem si řekla, že to bude fajn. Je to profi, normálně to fakturují a škola to bere stejně, jako by to byl hotel. To je dobrá zpráva. Původně jsem měla jako favorita "self contained cabin" na 90 AUD/noc. Rozumějte lepší zahradní chatičku u jednoho týpka na zahradě. Dobrá část města, blízko do školy, pěkná příroda, dobrá cena. Ale bylo to fakt malinký a patrová postel, Vojtěch by furt lezl hore dole. Tak jsme to nakonec odmítli. Ale zalíbilo se mi jiné ubytování na Melbourne street. Ještě větší a ještě blíž školy. Objednali a zaplatili jsme to, ale asi po měsíci nám došla zpráva, že se omlouvají, ale že ubytovatel rezervaci zrušil. Stejně jako dalším asi 5 lidem. Fakt mě to naštvalo a hledací kolečko se rozjelo nanovo. Ale když není toto, třeba bude něco lepšího, co? A bylo.

Ubytování bylo mimo náš rozpočet (za 190 AUD/noc plus poplatek za úklid), ale moc se mě to líbilo. Napsala jsem teda ubytovatelce a ona přišla se special offer - celých 14 dní to bude za 119 AUD/noc a poplatek za úklid nebude chtít. Uplně mě vytrhla trn z paty, byla jsem štěstím bez sebe a hned jsme vše poladili. A já mohla s ubytovatelkou řešit podrobnosti. Kde teda bydlíme?

Je to krásný přízemní domek na George street v příjemné čtvrti North Adelaide. S dvorkem (možnost parkovat auto, to se tu taky hodí, páč na ulici se parkovat jen tak nedá), dvěma ložnicema, obyvákokuchyní, nádhernou velkou koupelnou s vanou a sprcháčem. Je tu krásně. Vše nové, pěkně zařízené, vybavené, až jsem se bála, jestli jim to tu neponičíme. Ale snad ne. Je to pěkná čtvrť, Wheb to má 10 min na kole do práce, my 5 minut do supermarketu, 5 minut do nejbližšího parku, kousek na zastávku free busů a jako bonus co chvile letadlo nad hlavou :-) - to je samozřejmě dementní, ale mě to neruší a Venda už pozná, jestli přistává Quantas, nebo někdo jiný (ještě tu přistávají Virgin, Jet2 a Tiger). Každopádně to tu nemá chybu.

Domluvila jsem se předem s ubytovatelkou Joanne, že nám zařídí dětskou postýlku a jídelní židličku. A ještě byla tak hodná a nakoupila nám, ať v noci nehledáme kde co jíst. Prostě jsem ji byla fakt vděčná, že vše klaplo podle domluvy. Jen jsme se nepotkaly, den po našem příjezdu odfrčela do porodnice (za což teda nemůžem, jen to plánovala až na 16.2) :-)

Adelaide: rodinné okénko č. 2 - cesta

Vše jsme měli sbalené a nachystané z předchozího dne a tak jsme v neděli zvládli vyrazit už v 9.30. Příšli se s náma rozloučit Foltýnkovi, tak ještě na chvíli zabavili děti, super. Auto jsme měli půjčené od táty, tak měla Venda zážitek, že jede dědovou Škodovkou. Doufali jsme, že Vojtěch usne, ale bylo moc brzo. Tak jsme to brali do Prahy s čůracíma pauzama, což teda nevadilo, času byl mrak. 

V poledne jsme odevzdali auto a zimní bundy na letišti švagrovi Tomovi a vyrazili jsme na check­-in. Chtěli jsme se teda checkovat online, ale bohužel to nešlo, Venda má nějak blbě vystavenou letenku, co už, věděli jsme dopředu, že to nepůjde. Na checkinu měli ještě zavřeno, tak jsme šli napřed se Janou a Járou na oběd. Zlaté časy, kdy jsem v oné restauraci jen mávla IDčkem a měla vše za zaměstnanecké ceny :-) Jak jsme tam seděli, tak jsme viděli přistát naše letadlo, dalo se tušit, že zpoždění nebude.

Check-in proběhl docela hladce, ostatně sedadla jsme měli zabookované dopředu a bagáže jsme měli míň, než je limit, tak to bylo v klidu. Rozloučili jsme se s Janou a už jen s příručníma zavazadlama jsme se vydali do útrob Terminálu 1. Napřed jsme šli do dětského koutku a hodinu před letem do gatu. Mile nás překvapilo, že security byla uplně v klidu. Měli jsme sebou pro Vojtěcha spoustu těch dětských jídel a kojeneckou vodu, ale na Ruzyni mají naštěstí mašinu, která pozná, že to je fakt jídlo a ne bomba, tak to ani neotvírali. Boardovali jsme mezi prvníma a v letadle našli svá sedátka. Odlet 15.30.

Venda chtěla hned pouštět pohádku (říkali jsme ji předem, že bude mít svoji televizi a na vzlet žvýkačku), Vojta se seznamoval se stejně starým spolucestovatelem, co byl vedle nás. Posádka byla věru mezinárodní, ale nafasovali jsme i jednoho Čecha a jednu Slovenku. Asi ví, co dělají, letadlo bylo plné Čechů. Co se bude servírovat za jídlo, jsme měli zjištěné předem, Venda dostala dětské jídlo a to obsahovalo (krom milionu jiných věcí) i Brumíka. A navíc děti dostaly spoustu hraček, takže se jim to moc líbilo. Poučení pro příště, nic brát nemusíme, Venda si vystačila s televizí a Vojta s jednou hračkou.

Do Dubaje to je asi hodin letu, my jsme to letěli o hodinu rychleji. Těšila jsem se, že se podívám na nějaký film, nabídka byla výborná, ale Vojtěch usnul až chvíli před přistáním a to jsem ho musela mít už na klíně. Mimochodem ty pásy pro infanty mě přišly fakt vtipný, nikdy mi to nepřipadalo víc zbytečný, furt se z toho vyvlíkal.

V Dubaji jsme měli asi hodinu a půl, tak akorát na přestup. Šli jsme fast trackem a do letadla jsme nastupovali opět mezi prvníma. Odlet 2.00 místního času, našeho 23.00.

Podařilo se nám přehodit sedátka, že jsme seděli všichni vedle sebe. Děti už byly docela unavené, Venda usla hned po vzletu a Vojta taky. Snad poprvé jsem využila objednaný bassinet (tedy postýlku pro kojence, kam jsem mohla Vojtu položit). Bylo to super, těšila jsem se, že se v klidu najím a podívám se na film (i když teda entertainment system byl v letadle starší a nabídka i kvalita horší), ale co čert nechtěl, zapnuli signálku bezpečnostních pásů a musela jsem si Vojtu vzít zase k sobě. Naštěstí se nevzbudil, ale vzhledem k tomu, že ty pásy byly kvůli turbulencím (které teda skoro nebyly) zapnuté pořád, tak mě to fakt nebavilo, že ho musím furt držet. Moc jsem se nevyspala, ale děti i Wheb dobře, což bylo pozitivní.

Let trval něco přes 12 hodin. Krom „snídaně“ po startu jsme dostali ještě pizzu a zmrzlinu a pak „oběd“ (po probuzení). Krmili nás pěkně, pro děti zase byly speciální jídla, hračky, docela si nás hýčkali. Vojta ještě před přistáním na chvíli usnul, ale 5 minut poté, co jsem ho dala do bassinetu se zase rozsvítilo zapnutí pásů ... takže zase znova ke mně na klín, asi abychom jim tu postýlku moc neošoupali :-)

Po příletu jsme byli rádi, že jsme to všechno tak dobře zvládli. Děti byly fakt výborný, měla jsem radost. Leč trochu jsme podcenili pasové a celní kontroly a nestoupli jsme si do řady hned a děsně jsme se tam zasekali kvůli frontě. Ale děti mohly běhat (k čemuž strhly i ostatní) a místní celníci a policajti byli mimořádně tolerantní a sympatičtí, takže se to dalo zvládnout. Pak ještě fronta na bagáž a kontrolu jídla. Do Austrálie se nesmí dovážet čerstvé pečivo, ovoce, zelenina, ořechy a kdo ví co ještě. Takže jsme si nachystali jabka na vyhození a konečně vylezli ven.

Čekala na nás Tracey a hned nás vítala. Ještě aby ne, vybil se ji telefon a vzhledem k tomu, že na nás čekala už dvě hodiny, tak se bála, jestli se nebudeme muset někde nahánět. Venku příjemná teplota kolem 25 stupňů (bylo asi 23.00 místního času), auta jezdili z opačného směru a bez řidiče (rozumějte že jezdí vlevo a volant mají vpravo), prostě idyla. Po cestě nám povykládala, co všechno pro nás nachystala za program a jak se těší, že si to tu užijeme, a odvezla nás do domečku. Klíče od baráku byly v sejfu a doma vše nachystané podle domluvy. Za to jsem ubytovatelce fakt vděčná. Najedli jsme se, umyli a docela brzo odpadli. A hlavně jsme byli rádi, že už jsme tu. Příště opět Emirates!

Adelaide: rodinné okénko č. 1 - přípravy

Příprava cesty aneb obsáhlejší info, co se dělo předodjezdem

Jestli chci jet do Austrálie? Možná to před lety myslel Wheb jako řečnickou otázku, ale mě to fakt zaujalo, takže nutno podotknout, že jsem docela prudila, kdy už pojedeme. Nevypadalo to nadějně, ale rok se s rokem sešel a pomalu jsme už balili kufry. Celá anabáze přípravy cesty však byla i po schválení stáže dlouhá, však o boji s byrokracií si přečtěte v ofiko blogu na http://stazvadelaide.blogspot.com

Jako první se řešily dokumenty. Začít vízem? Nebo letenkami? Nebo zajít na pasy? A bylo dřív vejce, nebo slepice? Nejprve jsme koumali letenky, než budou drahé. Už jsme měli i nějaké najité – Singapore airlines s routingem PRG-FRA-SIN-ADL. Docela pěkný let, skočit hoďku do Frankfurtu, pak přes noc 12 hodin do Singapuru a pak zvládnout ještě 8 hodin do Adelaide. Ale nakonec jsme se rozhodli zařídit napřed víza (co kdybychom je nedostali, letenky a 30tis bych si nechtěla nechat propadnout). 

Víza už nejsou jako před lety, kdy se muselo do Vídně. Jde to i online, pokud teda žádáte jen obyčejné turistické, navíc je to zdarma. Já s dětmi máme „E-visitor (class TV) eVisitor (subclass 651) visa“. Wheb má krom toho ještě svoje research visa (placené). K tomu jsou však potřeba pasy, takže jsem s dětmi zavítala na magistrát. Vojta neměl pas vůbec a Venda na něm měla 5 měsíců, to už by nám asi neprošlo. Šlo to relativně hladce, teda poté, co děti paní na přepážce na poosmé přesvědčila na neutrální výraz, kde nemrkají, nemají vidět zuby a nehýbou se…  A vlastně mi pak pasy nechtěli vydat s tím, že moje občanka na to nestačí, že jak mají vědět, že to jsou moje děti. Inu, kde jinde než na evidenci obyvatel to ví, ale tak nakonec jsme to zvládli. Víza jsem pak hbitě naklikala a druhý den jsme je měli vystavené. Šlo se na letenky.

V době nákupu letenek, tedy v říjnu, se nám nakonec jevil nejvhodnější let s Emirates PRG-DXB-ADL (resp. letenka je to od Qantasu, byla levnější, ale vše letí jako codeshare a operated by Emirates). Z Prahy v 15.30, 6 hodin do Dubaje, tam 1:30 na přestup a kolem půlnoci 12:30 dlouhý let do Adelaide. Měla jsem určitou představu, jak by to děti měli zvládnout kvůli spaní, realita byla sice jiná, ale zvládli jsme to. Zpět to bude odlétat ve 22.30, takže zase dvanáctihodinový noční let, 3 hodiny v Dubaji a pak 6 hodin do Prahy. Kupovali jsme to přes prostředníka (Jiří Hošek), ale zato levnější. Hned poté, co jsme měli letenky, jsem si začala telefonovat s Emirates a zařídila booking sedadel, na všechny úseky postýlku pro Vojtěcha, frequent flyer pro Vendu (došel ji v lednu balíček s cedulkama na kufr a kartičkou), jídla speciálně pro děti aj. A trochu jsem truchlila, že to je vždy stejné letadlo B777-300. Co už, na A 380 budu muset zase počkat. 

Kromě organizačních věcí jsem zařizovala i vše kolem, načítala průvodce, hledala tipy, jak vše s dětmi zvládnout. Wheb byl v semestru totálně zasekaný, tak to bylo horší, ale naštěstí jsme se doma občas potkali a poladili detaily. Zabookovali jsme na prvních 14 dní ubytování, na dalších 14 dní pronájem auta a na konec cesty třídenní výlet na Kangaroo island. Jinak jsme už nechali další plány na později. V Brně jsme ještě zařídili pojištění, pokoupili co bylo potřeba, inovovali lékárničku, někdy to bylo fakt komické. Kupovat dětem plavky s rukávy, sluneční krém UVF 50 plus a sandálky. No koukali se na mě občas jako na blázna, co to po nich v lednu chci. Tak teď už "jen" sbalit. Naštěstí si vzali naši Vendu na týden na hory, to jsem toho zvládla hodně, a pak ještě na víkend. Jako bonus nafasoval náš táta den před odletem i Vojtěcha, tak jsme konečně nabalili. 1 kufr, 2 batohy, kočárek, postýlku a příruční zavazadla. Vypadalo to, jako kdybychom se stěhovali na rok, ale prostě ty děti toho zaberou fakt hodně :-)

 

Ještě jsme si užili poslední (a letos teda první) sníh, zvládli rodinné oslavy, Venda se rozloučila ve školce (týden před letem teda ještě děti začaly kašlat, aby se náhodou nesnížil level stresu) a  31.1.2016 jsme vyrazili!