Adelaide: rodinné okénko č. 2 - cesta

Vše jsme měli sbalené a nachystané z předchozího dne a tak jsme v neděli zvládli vyrazit už v 9.30. Příšli se s náma rozloučit Foltýnkovi, tak ještě na chvíli zabavili děti, super. Auto jsme měli půjčené od táty, tak měla Venda zážitek, že jede dědovou Škodovkou. Doufali jsme, že Vojtěch usne, ale bylo moc brzo. Tak jsme to brali do Prahy s čůracíma pauzama, což teda nevadilo, času byl mrak. 

V poledne jsme odevzdali auto a zimní bundy na letišti švagrovi Tomovi a vyrazili jsme na check­-in. Chtěli jsme se teda checkovat online, ale bohužel to nešlo, Venda má nějak blbě vystavenou letenku, co už, věděli jsme dopředu, že to nepůjde. Na checkinu měli ještě zavřeno, tak jsme šli napřed se Janou a Járou na oběd. Zlaté časy, kdy jsem v oné restauraci jen mávla IDčkem a měla vše za zaměstnanecké ceny :-) Jak jsme tam seděli, tak jsme viděli přistát naše letadlo, dalo se tušit, že zpoždění nebude.

Check-in proběhl docela hladce, ostatně sedadla jsme měli zabookované dopředu a bagáže jsme měli míň, než je limit, tak to bylo v klidu. Rozloučili jsme se s Janou a už jen s příručníma zavazadlama jsme se vydali do útrob Terminálu 1. Napřed jsme šli do dětského koutku a hodinu před letem do gatu. Mile nás překvapilo, že security byla uplně v klidu. Měli jsme sebou pro Vojtěcha spoustu těch dětských jídel a kojeneckou vodu, ale na Ruzyni mají naštěstí mašinu, která pozná, že to je fakt jídlo a ne bomba, tak to ani neotvírali. Boardovali jsme mezi prvníma a v letadle našli svá sedátka. Odlet 15.30.

Venda chtěla hned pouštět pohádku (říkali jsme ji předem, že bude mít svoji televizi a na vzlet žvýkačku), Vojta se seznamoval se stejně starým spolucestovatelem, co byl vedle nás. Posádka byla věru mezinárodní, ale nafasovali jsme i jednoho Čecha a jednu Slovenku. Asi ví, co dělají, letadlo bylo plné Čechů. Co se bude servírovat za jídlo, jsme měli zjištěné předem, Venda dostala dětské jídlo a to obsahovalo (krom milionu jiných věcí) i Brumíka. A navíc děti dostaly spoustu hraček, takže se jim to moc líbilo. Poučení pro příště, nic brát nemusíme, Venda si vystačila s televizí a Vojta s jednou hračkou.

Do Dubaje to je asi hodin letu, my jsme to letěli o hodinu rychleji. Těšila jsem se, že se podívám na nějaký film, nabídka byla výborná, ale Vojtěch usnul až chvíli před přistáním a to jsem ho musela mít už na klíně. Mimochodem ty pásy pro infanty mě přišly fakt vtipný, nikdy mi to nepřipadalo víc zbytečný, furt se z toho vyvlíkal.

V Dubaji jsme měli asi hodinu a půl, tak akorát na přestup. Šli jsme fast trackem a do letadla jsme nastupovali opět mezi prvníma. Odlet 2.00 místního času, našeho 23.00.

Podařilo se nám přehodit sedátka, že jsme seděli všichni vedle sebe. Děti už byly docela unavené, Venda usla hned po vzletu a Vojta taky. Snad poprvé jsem využila objednaný bassinet (tedy postýlku pro kojence, kam jsem mohla Vojtu položit). Bylo to super, těšila jsem se, že se v klidu najím a podívám se na film (i když teda entertainment system byl v letadle starší a nabídka i kvalita horší), ale co čert nechtěl, zapnuli signálku bezpečnostních pásů a musela jsem si Vojtu vzít zase k sobě. Naštěstí se nevzbudil, ale vzhledem k tomu, že ty pásy byly kvůli turbulencím (které teda skoro nebyly) zapnuté pořád, tak mě to fakt nebavilo, že ho musím furt držet. Moc jsem se nevyspala, ale děti i Wheb dobře, což bylo pozitivní.

Let trval něco přes 12 hodin. Krom „snídaně“ po startu jsme dostali ještě pizzu a zmrzlinu a pak „oběd“ (po probuzení). Krmili nás pěkně, pro děti zase byly speciální jídla, hračky, docela si nás hýčkali. Vojta ještě před přistáním na chvíli usnul, ale 5 minut poté, co jsem ho dala do bassinetu se zase rozsvítilo zapnutí pásů ... takže zase znova ke mně na klín, asi abychom jim tu postýlku moc neošoupali :-)

Po příletu jsme byli rádi, že jsme to všechno tak dobře zvládli. Děti byly fakt výborný, měla jsem radost. Leč trochu jsme podcenili pasové a celní kontroly a nestoupli jsme si do řady hned a děsně jsme se tam zasekali kvůli frontě. Ale děti mohly běhat (k čemuž strhly i ostatní) a místní celníci a policajti byli mimořádně tolerantní a sympatičtí, takže se to dalo zvládnout. Pak ještě fronta na bagáž a kontrolu jídla. Do Austrálie se nesmí dovážet čerstvé pečivo, ovoce, zelenina, ořechy a kdo ví co ještě. Takže jsme si nachystali jabka na vyhození a konečně vylezli ven.

Čekala na nás Tracey a hned nás vítala. Ještě aby ne, vybil se ji telefon a vzhledem k tomu, že na nás čekala už dvě hodiny, tak se bála, jestli se nebudeme muset někde nahánět. Venku příjemná teplota kolem 25 stupňů (bylo asi 23.00 místního času), auta jezdili z opačného směru a bez řidiče (rozumějte že jezdí vlevo a volant mají vpravo), prostě idyla. Po cestě nám povykládala, co všechno pro nás nachystala za program a jak se těší, že si to tu užijeme, a odvezla nás do domečku. Klíče od baráku byly v sejfu a doma vše nachystané podle domluvy. Za to jsem ubytovatelce fakt vděčná. Najedli jsme se, umyli a docela brzo odpadli. A hlavně jsme byli rádi, že už jsme tu. Příště opět Emirates!